Kamarád István Szonda mi v květnu 2020 napsal, zda bych si s ním proběhnul Prominentní vrcholy Lužických hor. O akci jsem toho moc nevěděl. V Lužických horách jsem dosud nebyl. Pár kamarádů už PVLH24 běželo a všichni byli z toho zážitku nadšení. Moc dlouho jsem se tedy nerozmýšlel. Naplánovali jsme termín a společně jsme PVLH24 s několikahodinovou rezervou na časový limit zaběhli a stali se tak členy klubu.
Pár dnů po doběhu PVLH24 mne při pobíhání po Krkonoších napadlo, proč něco podobného nezorganizovat i zde. Na wikipedii jsem si dohledal seznam prominentních krkonošských vrcholů, zadal jsem je všechny do mapy. Snažil jsem naklikat co možná nejkratší trasu. Vycházela lehce přes 130 km a 5000+ výškových metrů.
Napsal jsem o svém nápadu Istvánovi, zda by si to se mnou proběhnul. Kupodivu se také moc dlouho nerozmýšlel a ihned souhlasil.
Organizátor PVLH24 proti naší organizaci podobné výzvy v Krkonoších nic nenamítal.
První pokus a oběhnutí Krkonoš přes všechny jejich prominentní vrcholy
S Istvánem jsme se domluvili na neděli 28. 6. 2020. István zvolil neobvyklou závěrečnou přípravu před takto dlouhou náročnou trasou. Místo odpočinku a relaxace se den před startem zúčastnil Sněžka Sherpa Cupu. U lanovky na Sněžku si do svého batohu naložil 40 kg balených vod. V rámci závodu ho nesl 6 km přes Růžovou horu až do poštovny na Sněžce. Ze všech sherpů dopravil 40 kg náklad na Sněžku jako čtvrtý! Veliký respekt. Ten jeho batoh jsem sotva uzvednul. Na Sněžku a dolu jsem ho doprovodil, takže jsme měli den před startem oba v nohách 26000 kroků a téměř 300 nastoupaných pater.
Předpověď počasí byla téměř perfektní. Po celé republice panovaly velmi vysoké teploty a také výstrahy před silnými bouřkami, přívalovými dešti. Start jsme předtím už jednou kvůli dešti odložili, tentokrát jsme znovu posouvat termín už nechtěli.
Místo startu z Pece pod Sněžkou od Pražské boudy v 8:10 ráno.
První cíl byl u televizního vysílače na Černé hoře. Od místa startu je to kousek. Za chvilku jsme si první vrchol z 13 plánovaných mohli odškrtnout jako splněný. Druhý vrchol v pořadí byl Dvorský les. Klesali jsme kolem Pardubických bud do Horního Maršova. Tady začalo stoupání, kolem Rýchorských bud jsme se dostali celkem rychle ke druhému vrcholu. Začíná být celkem slušné vedro. Marně vyhlížíme nějaký potok, kde by se dalo alespoň trochu ochladit. Po hřebenovce dále pokračujeme směrem na náš třetí vrchol, kterým je Lysečínská hora. Selfíčko na vrcholu, pokračujeme dál k česko-polskému hraničnímu přechodu v Malé Úpě. Nejblíže trase byla polská restaurace. Doplnili jsme zde vodu do soft lahví, vypili colu a pokračuje dále hřebenovkou. Stoupáme přes špatně běhatelnou kamenitou cestu a vrchol Čelo na čtvrtý náš cíl, kterým je vrchol Tabule / Skalny Stół. Odsud je opravdu nádherný výhled do okolí. Klesáme do Sovího sedla. U chaty Jelenka se občerstvuje hodně lidí. Nezastavujeme, pokračujeme dál, stoupáme na Svorovou horu. Další cíl je Sněžka, na které jsme byli už o den dříve. Vystoupáme na pátý vrchol v pořadí. Nezdržujeme se, v rámci možností skáčeme dolu po kamenech k polské boudě Dom Śląski. Čekali jsme, že ve velké nadmořské výšce nebude už takové vedro. Marně, sluníčko pěkně pálí i zde. Kousek od Sněžky je Luční bouda, rovnou stoupáme k šestému cíli, Památníku obětem hor. Od Památníku se vracíme zpět na Luční boudu. Jdeme do restaurace na polévku. Kulajda i vývar byly super. Objednání, oběd, placení, doplnění vody zabralo 35 minut. Až moc dlouhá pauza, příště si musíme říct o účet k zaplacení ihned při objednání. Vyjdeme ven z Luční boudy, počasí se rychle mění, žene se bouřka. Pokračujeme po hřebeni směrem k Vysokému Kolu. Během chvilky je bouřka u nás. Prší, hřmí, blýská se. István přede mnou s hliníkovými hůlkami běží dál. Po půlhodinovém ceďáku přestává pršet. Po tom šíleném vedru to bylo příjemné zchlazení. Kolem Słoneczniku, Malého Šišáku, Špindlerovy boudy, přes vrchol Čihadlo, Petrovku, Dívčí, Mužské kameny pokračujeme směrem k Vysokému Kolu. Cesta na vrchol je zavřená. Stoupáme po turistické cestě jen z poskládaných kamenů vzhůru. Jako náhradní cíl místo nedostupného vrcholu Vysokého Kola jsme stanovili Boudu u Sněžných jam – Wawel. Je kousek od vrcholu Vysokého Kola. Nadmořská výška je také téměř identická. Zdoláme sedmý cíl a kolem vrcholu Violík směřujeme k pramenu Labe. Kousek před námi je další prominentní vrchol Kotel. Na tento vrchol je také přístup zakázán. Jako osmý povinný bod jsme určili na turistické cestě nejblíže vrcholu Růženčinu zahrádku. Pokračujeme dál na Dvoračky. Dáváme si zde kolu, doplňujeme vodu. Pokračujeme přes Ručičky na devátý cíl, kterým je Čertova hora. Je to celkem rychlá běhavá pasáž, kilometry ubíhají rychle. Na Čertově hoře se vyfotíme s čertem, klesáme po sjezdovce do Harrachova. V restauraci u Davida si dávám polévku, István borůvkové knedlíky. Doplňujeme vodu. O účet jsme si řekli ihned, ale stejně pauza byla 35 minut jako na Luční boudě. Desátý cíl je Bílá skála. Tady to zná István velmi dobře, všechny stezky zde má proběhané. Nemusíme tedy řešit navigaci, v rámci možností běžíme k vrcholu. Zapadá sluníčko, těsně před vrcholem už musíme zapnout čelovky. Vyfotíme se na Bílé skále u kříže a klesáme dále do Pasek nad Jizerou. Před Rokytnicí nad Jizerou je u cesty několik stromů s třešněmi. Velmi vítaná občerstvovací stanice. Kousek za Rokytnicí ještě vyzvedneme Istvánem předem ukrytou tašku s vodou a banány. Jedenáctý prominentní vrchol je Vlčí hřeben – vrchol S. Na vrchol nevede žádná cesta. Přístup na vrchol není ovšem zakázán. V těchto místech Krkonoš je možné se pohybovat mimo turistické cesty. Tento krkonošský vrchol neznáme. Naklikal jsem předem na mapách zkratku. Z Jablonecké cesty přeběhneme nějakou menší cestičkou na Vlčí cestu, ze které by se mohlo odbočit nejkratší cestou na vrchol. To by bylo super, ušetřili bychom nějaké ty kilometry. Realita? Přesun z červené – Jablonecké cesty na žlutou Vlčí cestu byl slušný extrém. Z vyznačené cesty, která tam opravdu byla, jsme velmi brzy sešli nebo prostě cesta zmizela. Také jsem při klikání přehlédl to extrémní množství vrstevnic. Strmým svahem nepropustným terénem jsme se nějak po dlouhé době dostali na žlutou Vlčí cestu. Po pravé straně vidíme další krpál šíleným terénem, kde je někde náš jedenáctý vrchol. Po předchozí zkušenosti s extrémně pomalým stoupáním terénem vzhůru Vlčí hřeben obíháme na jeho východní stranu s nadějí, že zde bude přístup k vrcholu lepší. Uběhneme tedy další 2 km a zjišťujeme, že zde lepší přístup není, není tu žádný přístup. Přes husté a vysoké keře borůvek se dostáváme k vrcholu na skále. Přístup k vrcholu není sice zakázaný, ale stoupat a ničit tím keře borůvek se nám vůbec nelíbí. Je třeba stanovit jiný náhradní bod. Zatím se mi jeví jako nelepší varianta místo na východní straně hřebenu pod S vrcholem. Začíná opět pršet. Nejdříve trochu, ale za pár minut se rozprší pořádně. Oblékáme se do nepromokavých bund. Jak jsem po hodině dvou poznal, tyto bundy jsou skvělé, když prší trochu nebo krátce. Po dvouhodinovém lijáku už bunda začíná vodu propouštět. Další dvanáctý a předposlední plánovaný cíl je Černá skála. Vyklesáme do Vítkovic a začínáme stoupat na Černou skálu. Silný liják se snažíme ignorovat. Cesty se mění v potůčky s bahnem. Už nemusíme hledat za každou cenu kudy blátivé kaluže oběhneme. Jsme totálně promoklí včetně ponožek a bot, takže chodíme i skrz hluboké kaluže. Mokrá blátivá cesta není zrovna z nejrychlejších. Vyklesáme na Rovinku a míříme na náš poslední třináctý cíl, kterým je Zadní Žalý. Prší neustále dál a vypadá to, že déšt jen tak neustane. Vystoupáme nejprve na Janský vrch, pak zase něco vyklesáme. Začínáme stoupat směrem k vrcholu Zadní Žalý. Na vrchol nevede opět žádná cesta. Přístup však není zakázán. Na mapách to vypadá jako neškodná 200 metrová zacházka z cesty. Realita opět znamená přes vysoké mokré borůvčí se krpálem škrábat do kopce, na kterém stejně nic není. Je rozumné v tomto případě opět neničit přírodu a vybrat pro další pokusy alternativní vrchol. Nedaleko je rozhledna na Předním Žalý. To bude mnohem rozumnější varianta. Pro příště tedy toto bude náhradní cíl všech dalších pokusů Krkonošské výzvy.
Zdolali jsme všech 13 vytyčených cílů. Zbývá se jen vrátit do místa startu, posledních 19 km naší trasy. Vyklesáme po žluté do Vrchlabí, kde István schoval u mostu známého z Krakonošovy stovky vody a kolu. Do cíle zbývá už jen nějakých 12 km a 600 výškových metrů. Nic snadného to nebude. Neustále silně prší. V mokrém oblečení je nám zima. Máme v nohách už skoro 130 km a 5 výškových kilometrů. Máme slušnou rezervu na 24 hodinový časový limit. Nemusíme spěchat. Z Horního Lánova je stejně táhlý krpál nahoru. Moc rychle to zde nejde. Po modré dojdeme k Hrnčířským boudám a už nám zbývá jen poslední kilometr do cíle. Po 23 hodinách a 26 minutách jsme se dostali k Pražské boudě, tedy našeho místa startu i cíle.
Podařilo se nám dle plánu obejít celou trasu přes všechny stanové vrcholy v časovém limitu 24 hodin.
Podmínky jsme neměli rozhodně ideální. Vedro skoro celý den, bouřka, noční 6 hodinový liják. V dalších pokusech se už nebudete muset škrábat až na S vrchol Vlčího hřebene. K rozhledně na Žalý se vyběhne daleko rychleji než se škrábat přes borůvčí na vrchol Zadního Žalý. Kdo náš čas překoná jako první? Kdo zdolá celou trasu přes všechna povinná místa pod 20 hodin?
V Peci pod Sněžkou dne 29. 6. 2020
Honza Třasák
zakládající člen klubu Krkonošské výzvy
