1.10.2022 stojíme ve Vrchlabí před benzínkou a mžouráme na zamlžené kopečky, dva nevyspalí rozladění šnečí běžci, Michal a Jana, jeho bývalá přítelkyně, autorka reportu. Prokousáváme se pomalu pozdní snídaní, ale nakonec stejně nezbývá než vyrazit. Počasí nás moc neprobírá, lehce zamlženo a pod kopcem přes deset stupňů.
Hned při stoupání k rozhledně Přední Žalý, našemu prvnímu prominentnímu bodu, ukázková krajinka v podzimním hávu, ale nahoře už jen mlha, a tak mechanicky pokračujeme na Černou skálu a dál na Vlčí hřbet, kam se vydáváme parádní terénní zkratkou do krpálu. Docházíme na určený prominentní bod na cestě, kde nic není, tak si tu nádheru fotíme a razíme dál. Následný dlouhý seběh do Rokytnice mě docela vysiluje a nakonec si ho zpestřím menším držkopádem při nakopnutí obrubníku. Nezastavujeme, máme před sebou Bílou skálu, z který vidíme akorát velký bílý. Sbíháme od ní dolů k Jizeře, kde nás začne osvěžovat déšť, až se z toho radši jdeme osvěžit pivem a polívkou na benzíně v Mýtě. Ani jídlo mě moc nezklidní, tak zase v poměrně rozladěném duchu z našich povztahových debat, ale ještě pořád ve dvou, razíme dál a místo vřelých pocitů nás hřeje stoupání sjezdovkou na Čertovu horu.
Na další cestě se neděje nic převratného, jsme rádi, když zrovna vidíme na cestu, nebo když fouká jen trochu.
Na Harrachových kamenech se stmívá a přikosává, místy je pod nulou a fičí. Michal pokračuje noční dešťovou mlhou v kraťasech, tričku a igelitové pláštěnce, kterou z něj vítr místy strhavá, já přioblékám zhýčkaně další funkční vrstvy, takže nepohodu mám jen psychickou. Jsme spolu v silné nesouhře, ale situace nás drží pohromadě. Protloukáme se směrem ke Sněžce, kde otloukám telefon o šutr. Displej odchází do věčných lovišť a my jdeme sejmout další vrcholy. Daří se nám to, než dojde na zkratku v Dvorském lese. Najednou jsme schovaný každý za jinou terénní vlnou, bez navigace mobilem se špatně stáčím, a po parťákovi ani vidu ani slechu. Asi dvakrát se v cípu lesa na pár stech metrech obejdeme, aniž bychom se měli šanci mezi výmoly zahlédnout nebo slyšet, až nakonec vidím Michala asi po 20 minutách, když vyjde na kraj.
Po bezva noční schovce, která dál posunuje moji podlomenou psychiku do negativní bilance, už zbývá jen výstup na Černou horu. Po ní už vůbec nedokážu přijít na to, proč jsem se na tuhle výzvu vydala a k ránu upadám do těžké sebelítosti, kterou hystericky nahlas projevuji vprostřed seběhu necestou z Černé hory. Jakmile vypadnu na silnici, nechci už vidět Michala a slyšet o prominentních horách Krkonoš. S mentální kapacitou houpacího koně se kolíbám do Vrchlabí po krásně značené cyklotrase. Michala nechci mít na dohled, tak se snaží mi cestou dělat (pro mě neznatelné) značky, neb jsem bez mapy a působím dezorientovaně. Pár kiláků před cílem Michal přehlédne odbočku, a těsně před Vrchlabím mě opět dobíhá.
Po 23 hodinách na cestě jsme opět spolu na startovní čáře, ale vnitřně na míle vzdáleni. Výzva pokořena, zážitek až na kost, hledala jsem hranice vlastní příčetnosti, a Michal nejspíš svojí trpělivosti a empatie. I když cesta to pro nás byla víc psychická, lehce drsné prostředí Krkonoš provětralo i naše tělesné schránky. Díky za tuhle šílenost, zase jsme se o sobě dozvěděli trochu víc, a strávili aktivně den v krajině ovládané živly.
Jana
záznam z trasy:
https://www.sports-tracker.com/workout/michal_turek/633b229066466878a96648d3
